Blog

Na železnici! Povzdechnutí nad tím, proč je tak složité dojet z Prahy do Norimberka

Středa ráno. Za okny couráku se jen líně míhá bavorská krajina. Spíše než ona mě ale zaměstnávají písmenka na notebooku. Seminárky k opravení, texty k dopsání, maily k vyřízení. Na jeden krátký den docela dost. Ještě, že se dnes cestuje tak pohodlně a v klidu, říkám si. Co já jen té práce dneska udělám.

Z ospalé pohody mě rázem vytrhuje stručné hlášení: „Prosím pozor. Na trati před námi se ještě nadchází předchozí spoj. Musíme počkat, až ji uvolní. Náš vlak bude mít několik minut zpoždění. Děkujeme za pochopení,“ ozve se reproduktor a zmlkne. No potěš. Čas na přestup v Norimberku se mi právě z přijatelných 15 minut povážlivě smrskl.

Už když stepuji v chodbičce vlaku před konečnou stanicí, cítím, že mám problém. K jídlu nic, kofein na nule. Autobus navíc nově neodjíždí od vlakového, ale z autobusového nádraží. To dělá pět minut navíc. Nádražní halou s kufrem na kolečkách a rozměrnou kabelou probíhám.

Po cestě si tak tak stihnu ukořistit preclík a zanadávat si u automatů na kávu. První z nich na povel „kapučíno“ zachrchlá a vyplivne chuchvalec teplého mléka. Z druhého se naopak vyřine na půl litru nahnědlé tekutiny. Přes kelímek neomylně překypí a celý jej opatlá. Plastové víčko netěsní. Nebuď cimprlich, kafe máš, říkám si, když klušu přes rozkopanou křižovatku. Minuta a půl do odjezdu.

Hurá, autobus je tu a ještě neodjel! Mojí radost ale rázem kalí to, že je nacpaný po střechu a kufr musím vrazit do zavazadlového prostoru. Upoceným davem se proderu na své místo, abych zjistila, že je pro mě mě, tašku, notebook a kapučíno rozhodně až směšně malé, a to nejsem žádný čahoun. Otevírám stoleček, je nakřivo. Do otvoru na kelímky se ten můj rozhodně nevejde. A vzápětí, jakoby působením vyšší moci, se mi nonšalantně překlápí do klína.

Ve chvíli, kdy pomocí papírových kapesníčků likviduji nejhorší škody a trpně snáším shovívavé pohledy svých amerických spolucestujících, dobře vím, že to je moje chyba. Měla jsem si to hloupé kafe zkrátka odpustit. Nedovedu se ale ubránit vzteku na jinou, takříkajíc vyšší moc.

Z Prahy do Norimberka je to coby kamenem dohodil. Necelých 300 kilometrů, blíže než do Bratislavy nebo Ostravy. Česko s Bavorskem spojuje hustá síť obchodních, regionálních i mezilidských vztahů. Po dálnici jste tam nebo zpět za tři hodiny. Vlakem je to horší. S přestupem v Chebu nebo Schwandorfu a nějakou tou nezbytnou výlukou na trase je to bratru pět hodin. Bleskovou průměrnou rychlostí 60 km/h.

Přímé železniční spoje z Prahy do Norimberka nejezdí od prosince 2012. I Německé dráhy provozují na trase autobus. Celou absurditu situace si nejlépe uvědomíte, když se v tom dvoupatrovém monstru vmáčknete k okénku,

snažíte se ze všech sil ignorovat polité kalhoty a k tomu ještě žonglovat s laptopem, který se kvůli absenci zásuvek za chvíli stejně vybije.

V takovém okamžiku je člověku celkem lhostejné, že dobře ví, proč to tak je – že trať Cheb-Marktredwitz–Norimberk, jež vznikla už ve 2. polovině 19. století, není elektrifikovaná a jezdí po ní jen dieslové vlaky. Že se o celé věci už léta jedná a na české straně jsou natažené dráty až k hranicím. A že pokud všechno dobře půjde, mohli bychom se v nejbližším desetiletí dočkat nějakého toho pokroku. To je všechno pěkné. Ale vtírá se pocit, že to bezmála 30 let po pádu železné opony trochu moc dlouho trvá.

Někdo může mávnout rukou, že nám v době aut a rychlých dálnic může být nějaká ta železnice ukradená. Není tomu tak. Vlakové trasy a jejich rychlost i dnes rozhodují o tom, kde vzniknou nové dopravní uzly a kdo naopak zůstane na periferii. O tom, jestli lidé budou ochotní dojíždět za prací i zda se k sousedům pojedou o víkendu podívat na výlet. Dálkové a regionální tratě zkrátka nejsou jen změtí pražců, kovu a náspů, jež protínají krajinu. Jsou také tím, co nás může spojovat. Nebo také rozdělovat. Záleží na tom, co si vybereme.