Vychází z místa, v němž žiju – brněnský Bronx, jak se mu někdy říká, jsou jakési brněnské Sudety. Stopy minulosti jsou tu stále patrné. Na fasádách domů jsou kupříkladu předválečné německé nápisy. Díky nim jsem se začala zajímat o lokální historii a dozvěděla se o její někdejší pestrosti – národnostní i náboženské. A také zjistila, že v místech mého bydliště žila německá Brňanka, která byla ve svých jednadvaceti letech s půlročním dítětem zařazena do nechvalně proslulého odsunu. V květnu roku 1945 ji vyhnali a měla velké štěstí, že ji vybrali k nuceným pracím při žních a neskončila v hromadném hrobě u Pohořelic. Mnoho jiných takové štěstí nemělo. Její osud, respektive nespravedlnost, že jako mladá matka musela zaplatit za velký dějinný konflikt, na jehož peripetiích se nijak nepodílela, mě přiměl promýšlet otázky viny a odplaty, které jsem pak vtělila do románu Vyhnání Gerty Schnirch. Od té chvíle považuji otázku česko-německých vztahů za svou a snažím se přispět ke smíření a obnově ztracené důvěry, která leckdy přetrvává u starší generace pamětníků války, a také k budování nových příležitostí pro setkávání a dialog, především na poli kultury.

Jaký význam měl/má podle Vašeho názoru vznik Česko-německého fondu budoucnosti?

Vznik Česko-německého fondu budoucnosti měl klíčový význam. Stal se mostem, skrze který bylo mnohem snadnější přejít na druhou stranu a zahájit spolupráci s podobně laděnými subjekty. Spolupráce, sdílení, dialog – to vše je klíčové pro budování dobrého sousedství a já se domnívám, že díky ČNFB jsou naše sousedské vztahy dnes nejlepší, jaké kdy v historii byly.

Jaká je z Vašeho pohledu největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Důvěra ve schopnosti a sny mladých lidí, kterým často podává pomocnou ruku a významně jim pomáhá v počátcích mezinárodní spolupráce. A pak samozřejmě to, že na své platformě umožňuje setkávat se a vést dialog všem, kteří se o danou problematiku sousedských vztahů zajímají.

Co byste si přál/a z hlediska budoucnosti česko-německých vztahů?

Aby se jim dařilo jako doposud a přibývalo lidí, kteří mají zájem nahlédnout za hranici své země a pokusit se vzájemně si porozumět. Bude se nám tak ve spojené Evropě bezpochyby žít lépe.

V mládí jsem se v letech 1988/1989 v rámci církevní práce s mládeží v NDR intenzivně zabýval Chartou 77. Odvaha tehdejších aktivistů na mě velmi zapůsobila. Již dříve mě provázela pozoruhodná díla Václava Havla, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Bohumila Hrabala a Evy Kantůrkové, ale také Karla Čapka a Jaroslava Haška. Mezitím jsem začal často jezdit na kole z Drážďan do Česka, veslovat na Labi, jezdit na krušnohorský hřeben, do Českého Švýcarska nebo podnikat toulky po Českém středohoří. Dělám to rád a úplně nejraději ve společnosti mých českých přátel.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Založením Česko-německého fondu budoucnosti převzaly oba státy zodpovědnost za živé sousedství, zajímající se o toho druhého, a naplnily tak životem již existující bilaterální smlouvy jako československo-německou Smlouvu o dobrém sousedství z roku 1992 a Česko-německou deklaraci z roku 1997. Založení fondu bylo vizionářským, prozíravým a chytrým rozhodnutím, které se vyplatilo.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

K odškodnění českých obětí nacistického režimu došlo pozdě a bylo možné je provést pouze zásluhou koordinace Česko-německého fondu budoucnosti. Vedle toho na činnosti fondu oceňuji, že v průběhu doby podpořil tisíce zcela konkrétních menších projektů, při nichž se desetitisíce lidí z obou států mohly bez předsudků a ve spojitosti s určitým tématem setkat a vyměnit si zkušenosti. Díky činnosti Česko-německého fondu budoucnosti vznikla řada trvalých kontaktů a přátelství. To přetrvá. A za to tisíceré díky.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Přeji si ještě výrazně více každodenní výměny na všech úrovních. Jde sice o klišé, ovšem o pravdivé: pouze ti, kdo se osobně poznají, mohou překonat předsudky a získat zájem o toho druhého. Je proto velmi politováníhodné, že v Drážďanech musela nedávno ukončit svoji činnost Nadace Brücke/Most, protože se nenašly veřejné zdroje k podpoře této doposud soukromé angažovanosti. Přeji si, aby se ještě více mladých lidí učilo jazyk toho druhého.

K motivaci bych chtěl uvést svoji vlastní biografii, respektive biografii mé rodiny. Vyznačuje se následky neblahého období v česko-německých vztazích. Vyznačuje se však také požehnáním z angažovanosti ve prospěch těchto vztahů.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Česko-německý fond budoucnosti je podle mého názoru vynikajícím nástrojem pro zahojení ran z minulosti a také pro péči o přátelské sousedské vztahy v rámci mírového soužití v Evropě.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Viz odpověď na předchozí otázku. Konkrétně pak: v odškodnění českých nuceně nasazených.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Fondu budoucnosti přeji dlouhý život! A jako farář jsem v pokušení říci „věčný život“!

Moje osobní motivace vychází z mé politické působnosti, obzvláště pak ve spojitosti s mojí funkcí poslance Německého spolkového sněmu od roku 1990. Na druhé straně vychází také z mých osobních zkušeností a kontaktů ve Francích, které jsou mým domovem, a v Česku. Ve Francích nalezlo svůj nový domov velké množství odsunutých sudetských Němců. Zámek Schwarzenberg v Scheinfeldu, nacházející se v sousedství, se stal centrem českého disentu. Kníže Karel Schwarzenberg, členové Charty 77 a samozřejmě také Václav Havel byli osobnostmi, které pracovaly pro svobodomyslné Čechy a proti komunistickému útlaku a diktatuře, a to i ve Francích.

Ve svých politických funkcích jsem měl hodně co do činění se střední a východní Evropou. Již v roce 1991 jsem se stal předsedou pracovní skupiny „Zahraničí, obrana, Evropa“ v rámci zemské skupiny CSU a v této souvislosti jsem se zabýval zahraničními tématy. Jako zpravodaj pro východoevropské regiony a témata jsem brzy intenzivněji poznával východoevropské země.

Velmi mě přitom ovlivnila setkání a úkoly v rámci mé úlohy zpravodaje ve spojitosti s československo-německou Smlouvou o dobrém sousedství z roku 1992.

Ale také politický kontext, převraty a transformační procesy v postsovětských státech směrem k mladým demokraciím ovlivňovaly politický diskurs na počátku devadesátých let a také na mě měly trvalý vliv. Pro mě jako politika, jehož bavorský domov měl hranici s jedním z těchto „nových“ států, bylo důležitým cílem, abych k těmto tématům nějakým způsobem přispěl.

Na osobní úrovni ve mně zanechaly trvalý dojem má setkání například s Franzem Neubauerem, Johannem Böhmem a řadou dalších sudetských Němců na jedné straně, a s Felixem Kolmerem, Jiřím Grušou (motto: „böhmische Dörfer“) nebo také Milanem Horáčkem na straně druhé. Ještě jednou jsem na vlastní oči spatřil, nakolik velká část českého obyvatelstva a sudetských Němců usilovala o smíření, a zároveň mi bylo jasné, že politický pokrok potřebuje angažovanost každého jednotlivce. Uvědomil jsem si, že i já chci a měl bych zde přispět svým dílem.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Česko-německý fond budoucnosti postavil ve zvláštní historickou chvíli vztahy obou zemí na zcela nové základy. Nemluvit o sobě, nýbrž spolu – tak zněla zásada do budoucna. S dnešní primární úlohou financování česko-německých projektů byly položeny dlouhodobé základy pro vytvoření strukturovaného rámce pro nejrůznější formáty a aktivity a především pro poskytnutí finančního zabezpečení. Jako příklady lze jmenovat setkání mládeže, péči o památky a jejich obnovu, různá česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty nebo také jazykovou výuku a přeshraniční spolupráci.

Společně s Česko-německým diskusním fórem vytvořil Česko-německý fond budoucnosti prostor pro konstruktivní setkání orientovaná na hodnoty, která zde dosud chyběla.

Výsledek několik desetiletí trvající činnosti diskusního fóra nyní představuje také Strategický dialog, který prostřednictvím různých pracovních skupin více spojuje česko-německou spolupráci v rámci různých oblastí, jako je zahraniční a evropská politika, ale také pracovní trh a duální vzdělávání.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Jedním z počátečních poslání, ale také cílů Česko-německého fondu budoucnosti bylo odškodnění českých obětí nacismu, což bylo téma spojené s mnoha výzvami, například kategorizací obětí. Někteří lidé byli nuceně nasazeni v Německu, jiní na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava, oběti trpěly i v různých věznicích.

Vyrovnání jsme chtěli poskytnout všem postiženým osobám, tedy jak českým, tak sudetoněmeckým nuceně nasazeným, ale i těm, kteří byli, okradeni o svá práva a důstojnost, vězněni v Terezíně a poté si v Osvětimi jen s velkými obtížemi zachránili holý život, a dále těm, kteří byli vyhnáni ze své vlasti. Přitom se podařilo, aby otázka, co bylo příčinou čeho, nebyla schematicky projektována na individuální osudy. K odškodnění sudetoněmeckých obětí však bohužel nedošlo tak, jak jsme si je původně představovali.

Pozvání Václava Havla k návratu do vlasti bylo projevem politického vyčerpání nesmiřitelné doktríny Edvarda Beneše. Určitým způsobem bylo krystalizačním bodem v rámci tohoto nového směru ve smíření rozšíření chebského hřbitova, kde řada německých obětí těžkých časů nalezla pokojné spočinutí. Fakt, že k tomu došlo za účasti zástupců sudetoněmeckých krajanských spolků a strážních jednotek bundeswehru a českých občanů a představitelů státu, svědčil o této změně více než cokoliv jiného.

Díky angažovanému zapojení partnerů a partnerských organizací, mezi kterými byly svazy organizací, privátní sponzoři, hospodářské podniky, ale také spolková nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, bylo možné vést plynulý dialog. Zásadních výsledků jednání ohledně odškodnění obětí nacismu bylo dosaženo se zapojením všech aktérů. Účast na těchto rozhovorech a můj skromný příspěvek v jejich rámci mě významným způsobem ovlivnily.

Provedením plateb ve prospěch nuceně nasazených osob byl pověřen Česko-německý fond budoucnosti. Tím byl také přímo zmocněn zpracováním jedné z nejtěžších kapitol společných dějin.

Vůči sudetoněmeckým odsunutým a nuceně nasazeným osobám bylo učiněno alespoň symbolické gesto uznání jejich utrpení. A naskytla se i šance, aby byly odškodněny také osoby, které byly postiženy dvakrát: čeští Židé, které Hitler deportoval do koncentračních táborů a o pár let později je český komunistický vůdce poslal do táborů NKVD. Toto téma bylo projednáváno Česko-německým diskusním fórem (pracovní skupinou s názvem Dialog bez tabu) stejně jako téma utrpení v Postoloprtech, kde byli zavražděni nevinní sudetští Němci.

Založením Česko-německého fondu budoucnosti vznikla instituce, která mohla tematizovat historickou odpovědnost obou zemí a zároveň otevřít cestu pro společnou budoucnost.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

S ohledem na budoucnost česko-německých vztahů doufám v pokračující občanský dialog mezi Čechy a Němci a ve společné soužití na všech společenských a politických úrovních, jehož prioritní cíl pro budoucnost obou našich národů bude představovat spojená Evropa. Obě země mají zásadní postavení při utváření sebevědomé a společné středoevropské perspektivy.

Již léta mě motivují jedinečné příběhy, které v Česku zažívám, o kterých mohu psát a hovořit v rádiu – a samozřejmě mí čeští přátelé, se kterými bych mohl strávit dny i noci. To jsou zážitky, které pro mě navždy zůstanou nezapomenutelné.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Ten význam spočívá již v jeho názvu: budoucnost. Se svými projekty přispívá Fond budoucnosti k tomu, že se záležitosti mezi Německem a Českem dávají do pohybu – a v pohybu zůstávají.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Vytváření míst a příležitostí pro česko-německou výměnu, povzbuzování a podpora aktérek a aktérů z obou zemí rozličnou formou – to pro mě představuje nesmírnou zásluhu.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Jako sousedi ve střední Evropě musíme pokračovat v rozhovoru, nesmíme se nechat zmást populisty, my, jako mladá generace, se musíme postarat o to, že nezapomeneme společnou minulost – a zároveň budeme utvářet společnou budoucnost.

Jako koordinátorka trojnárodní divadelní iniciativy J-O-Ś, která působí zde v česko-německo-polském Trojzemí a vychází z dlouholeté spolupráce divadelních souborů z Liberce, Jelení Hory a Žitavy, mám na každodenním programu vytváření sítě česko-německých vztahů a činnost v jejím rámci.

Náš divadelní projekt je založen na výměně umělců a publika a na intenzivní spolupráci kreativních osob ze všech tří sousedních zemí, které skrze jazyk umění nalézají cestu k interkulturnímu dialogu. Společné setkání různých kultur se silnými tradicemi může na umělecké úrovni vytvářet synergie a přidanou hodnotu. Ohledně umělecké činnosti si zúčastněná divadla slibují, že díky výměně dramatických děl z kulturního dědictví sousedních zemí dojde k rozšíření jejich zdrojů inspirace. Zvláštní důraz je kladen na poznávání jiných pracovních postupů a nové estetiky. Cílem je zároveň uchování pro každou zemi specifického kulturního dědictví a jeho rozvoj prostřednictvím společné tvorby nových děl.

Síla, která vychází ze samotného uměleckého projektu, a nároky kladené k dosažení společných cílů pro mě představují každodenní motivaci pro intenzivní spolupráci s kolegy ze sousedních zemí, jako například České republiky. Přitom je také pořád nutné zvládat nové a neočekávané výzvy.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Česko-německý fond budoucnosti svou podporou přispívá k iniciování a realizaci dvojnárodních projektových záměrů z mnoha oblastí společenského života, vědy a kultury. Před založením Fondu budoucnosti se například přeshraniční projekty našeho divadla omezovaly na výměnu hostujících představení, zatímco dnes je s finanční podporou uměleckých projektů – díky osobnímu zájmu divadelních intendantů a ředitelů – výměna osob a informací spojených s uměním a kulturou sousední země o poznání intenzivnější.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Podporou vybraných projektů přispívá Česko-německý fond budoucnosti k úspěšné realizaci záměrů spojujících dané národy a tím i k navázání kontaktů mezi aktéry z obou stran hranice.

Díky vícekrát poskytnuté podpoře ze strany Fondu budoucnosti mohlo Divadlo Gerharta Hauptmanna realizovat trojnárodní divadelní projekty pro mládež, koprodukce s herci ze všech partnerských divadel a inscenace s česko-německou tematikou, jako například „Alois Nebel“. Vedle toho české divadelní spolky pravidelně hostovaly na mezinárodním divadelním festivalu J-O-Ś v Žitavě, čímž divadelnímu publiku umožnily náhled do kultury sousední země a zprostředkovaly krásu jejího jazyka. Rozhodující dodatečná hodnota spojená s podporou ze strany Fondu budoucnosti spočívá v nárůstu mezinárodních aktivit a tím i v oslovení většího počtu obyvatel, a to nad rámec přeshraničního regionu.

Kontinuální přeshraniční spolupráce aktérů přispívá k rozvoji a upevnění stabilní a spolehlivé struktury partnerství, která fungují nad rámec období podpory. Opakující se akce se u českého a německého obyvatelstva podařilo etablovat jako vrcholné kulturní události regionu, které právě ve spíše venkovské oblasti mohou být stále přitažlivější.

Co byste si přála pro budoucnost česko-německých vztahů?

Umění, obzvláště pak divadlo jako médium, má v sobě schopnost podporovat rozvoj společné identity v regionu, jakým je Trojzemí. Divadlo přestavuje otevřený prostor k setkávání s jinými kulturami a jazyky. Náš region se vyznačuje vzájemným setkáváním různých národů podél několika hranic. Vzájemný vztah vícera generací Čechů a Němců byl zásadně ovlivněn jazykovými rozdíly a historickými událostmi. Současný vývoj tohoto příhraničního regionu je však příkladem pro společné soužití v Evropě. Dlouhodobým cílem by mělo být společné soužití v rámci regionu, který společně cítí a žije. K tomu mohou rozhodujícím způsobem přispět projekty podpořené Česko-německým fondem budoucnosti.

Ohledně další realizace česko-německých divadelních projektů si přeji, aby vlastnímu publiku úspěšně zprostředkovávaly jazyky sousedních zemí a kulturní zvláštnosti jejich divadelního umění a přinášely inspiraci pro společné soužití v příhraničním regionu.

Česko-německé vztahy jsou už dvacet let náplní mojí profesní práce. Jsem v kontaktu s žadateli o příspěvek od zrodu nového projektu až po jeho realizaci. Největší motivací je vidět úspěšný projekt ve skutečnosti, nejenom od stolu, a poznat projektové partnery osobně.

Jaký význam měl/má podle Vašeho názoru vznik Česko-německého fondu budoucnosti?

Na politické úrovni se bezesporu stal jako konkrétní výsledek Deklarace kompasem, který vyvedl česko-německé vztahy z bludného kruhu vzájemného obviňování a nasměroval je do budoucnosti. Na občanské úrovni je pak dlouhodobě spolehlivým partnerem, který poskytuje jak finanční, tak ideovou podporu.

Jaká je z Vašeho pohledu největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Podpořené projekty Fondu budoucnosti ukázaly ohromný potenciál spolupráce Čechů a Němců na různých úrovních. Ze všech projektů vyplývá, že jedinou cestou k dobrým sousedským vztahům je se vzájemně poznávat, setkávat se a vyměňovat si názory a zkušenosti. Jedinou cestou k překonání předsudků a křivd z minulosti je si odpustit a snažit se vybudovat něco nového. To je cílem podpory ze strany Fondu budoucnosti.

Co byste si přál/a z hlediska budoucnosti česko-německých vztahů?

Česko-německé vztahy jsou vztahy mezi lidmi. To, že jsou v současné době tak dobré, je zásluhou občanské společnosti v obou zemích. Přála bych si, aby to bylo zřejmé i politikům a aby se při svých rozhodováních inspirovali tím, co Češi a Němci už společně dokázali.

Právě v této době, kdy dochází k neustálému zpochybňování Evropy, je podle mého názoru velmi důležité nabídnout mladým lidem možnost navázat kontakty jak zcela obecně v zahraničí, tak obzvláště s naším přímým sousedem.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Fond představuje šanci pro překonání starých konfliktů mezi Němci a Čechy.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Němečtí a čeští žáci poznávají kulturu, města a lidi dané hostitelské země.

Co byste si přála pro budoucnost česko-německých vztahů?

Úzkou spolupráci, především se školami.

V Praze jsem se stal tím, kým jsem dodnes: novinářem v roli toho, kdo uchovává v paměti literární odpor proti oběma totalitním režimům 20. století ve střední Evropě. Vše, co jsem o tom napsal, má svůj výchozí bod v Praze. Prvotním impulzem byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červenci 1967. Šlo o vzpouru spisovatelů této země proti zneužívání moci ze strany komunistického režimu. Tato vzpoura vyústila do pražského jara a vyvrcholila, když sovětské tanky zlikvidovaly to, co Češi nazývali „socialismus s lidskou tváří“. Postoj československých spisovatelů během dvaceti let útlaku pokládám za největší kapitolu literárního odporu v Evropě 20. století. Jako zpravodaj jsem se pak vrátil zpátky do Spolkové republiky Německo a do německých dějin. S myšlenkou na český odpor jsem popsal odpor německých spisovatelů během nacistického režimu v letech 1933 až 1945, psal jsem o spisovatelích, jejichž díla byla v roce 1933 veřejně spálena. Knihou Die verbrannten Dichter (1977) jsem do povědomí Spolkové republiky opět navrátil spisovatele, kteří byli nejprve umlčeni a poté zapomenuti. Poté jsem vyhledával české spisovatele, kteří byli komunistickým režimem donuceni se vystěhovat do exilu na Západ. Byl to například Ivan Blatný – raný případ pronásledování, Pavel Kohout a Milan Kundera, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig a také Jiří Gruša. Kniha Die verbannten Dichter. Berichte und Bilder einer neuen Vertreibung vyšla v roce 1982. V knize Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft (1987) jsem popsal německojazyčnou literaturu Československa. Viděl jsem ten jedinečný středoevropský literární koberec a opět jsem uspořádal jeho vlákna, jež nejprve zpřetrhali nacisté a pak komunisté. Pro Roberta Musila, který vyrůstal na Moravě, představovala Praha „střed Evropy, kde se protínají osy světa“. Na tom se nic nezměnilo. Noc byla ve 20. století totalitarismů dlouhá. Evropský svět je nyní opět sjednocen. V Bruselu, Štrasburku a Lucemburku má tři hlavní města. Ústředním místem duchovní reprezentace Evropy samozřejmě byla i nadále zůstává Praha. A zaslouží si veškerou podporu.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Za umožnění vzniku Česko-německého fondu budoucnosti vděčíme politikům obou zemí. A to s určitou formou jasnozřivosti, která si je vědoma ideologických minových polí politického smýšlení a jednání. Po převratu roku 1989 by bez Fondu budoucnosti ideologické boje o to, kdo má pravdu, překryly veškeré kulturní počiny. Dnes je tomu přesně naopak. A to je požehnání. Požehnání, které nemá žádné poražené, ale pouze vítěze.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Když budu chucpe: ve finanční podpoře českého překladu mé knihy Böhmische Dörfer, který vyšel v roce 2001 v malém pražském nakladatelství Triáda. Tím se tato kniha dostala tam, kam patří především. „Německo-česko-židovská Svatá Trojice“ Franze Werfela tak i dále působí na přítomnost i budoucnost země, která integrovala německojazyčnou literaturu Československa do českých literárních dějin, do českých dějin.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Přeji si, aby Česko-německý fond budoucnosti zůstal i po další desetiletí zachován společně se svými rozmanitými aktivitami – ve vypracovávání společných aspektů, v analýze rozdílností. Ve smyslu slov Franze Kafky: cizí doma a domácí v cizině.

Mé vztahy a dojmy ve spojitosti s naším českým sousedem ovlivnily zejména dvě události.

Jednak to byla velmi silná a nezapomenutelná atmosféra večera dne 30. září 1989 na balkóně německého velvyslanectví v Praze, v Lobkovickém paláci. Stál jsem tam za ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem jako jeho blízký spolupracovník ve chvíli, kdy sdělil Němcům z NDR, čekajícím dole v zahradě, že jim bude ještě oné noci umožněn odjezd.

Dále to byla společná činnost německé nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ) a Česko-německého fondu budoucnosti ve prospěch českých obětí nacismu. Ve funkci předsedy představenstva a později předsedy kuratoria nadace EVZ jsem často navštěvoval Prahu a vděčně vzpomínám na velmi dobrou a důvěrnou spolupráci s velvyslancem Jiřím Šitlerem z českého ministerstva zahraničí a nynějším ředitelem Fondu budoucnosti Tomášem Jelínkem.

Jaký význam podle Vašeho názoru mělo, popř. má založení Česko-německého fondu budoucnosti?

Založení Česko-německého fondu budoucnosti bylo předpokladem pro to, aby 75 000 českých žadatelů obdrželo finanční prostředky uvolněné ze strany Spolkové republiky Německo po složitých mezinárodních vyjednáváních.

V čem podle Vás spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti?

Obě strany usilovaly vzhledem k vysokému věku oprávněných osob o co možná rychlá rozhodnutí a předání finančních prostředků. To se nakonec podařilo díky bezproblémové součinnosti obou stran. A v tom také podle mého názoru spočívá největší zásluha Česko-německého fondu budoucnosti: že to Němci a Češi zvládli společnými silami.

Co byste si přál pro budoucnost česko-německých vztahů?

Pro budoucnost česko-německých vztahů si přeji, abychom ve společném domě zvaném Evropa k sobě měli ještě blíže a abychom pěstovali přirozené a dobré sousedství.