]]>
Zatímco Tomáš Jelínek je českým ředitelem fondu již od roku 2005, Petra Ernstberger se ředitelkou stala na počátku tohoto roku. Oblast česko-německých vztahů a česko-německé spolupráce ji však není cizí: v německém Bundestagu dvacet let předsedala česko-německé parlamentní skupině, působila ve správní radě Fondu budoucnosti a i jinak se výrazně angažovala v česko-německých vztazích.
Oba dva tedy mluvili ze své dlouholeté zkušenosti, když hodnotili posuny, k nimž v posledních letech v česko-německé spolupráci došlo. Zatímco zpočátku byly vztahy velmi poznamenány minulostí a dialog byl leckdy složitý, v dnešní době je naprosto přirozené, že strany zasednou k jednomu stolu a hledají společné řešení.
Jedním z formátů, jak k tomu dochází, jsou setkání Česko-německého diskusního fóra, které bylo založeno ve stejném roce jako Fond budoucnosti – i ono tedy slaví dvacet let. Fórum je možno chápat jako platformu lidí ze všech oblastí společenského života, politiky, byznysu i občanské společnosti. Zatímco ve svých počátcích muselo hledat konstruktivní cesty, jak k dialogu přivést české, německé a sudetoněmecké politiky, jeho poslání se v průběhu let vyvinulo. V současnosti umožňuje diskutovat kontroverzní témata, která by mohla plodit nedorozumění. Účastníci diskusního fóra se snaží odložit černobílé vidění světa, ale zajímají se o příčiny a také o to, jak a proč která země ke svému rozhodnutí přišla. Velkými tématy posledních let byla energetika a také vzrůstající xenofobie.
Fond budoucnosti začal před dvaceti lety svou činnost zejména tím, že realizoval odškodňování obětí nacismu. V dalších letech se jeho poslání do určité míry vyvíjelo, i když některé stálice a priority zůstávaly stejné. Jednoznačně do nich patří výměny mládeže a oblast kultury. Právě kultura má pro Fond dvojí význam. Jedná se jednak o oblast, kde se Češi a Němci mohou při vytváření společných uměleckých děl setkávat a navazovat přátelství, jednak dokáže zprostředkovat fenomény a důležitá témata, která jsou v sousední zemi aktuální, a tak přispívat k vzájemnému pochopení.
Fond se také snaží reagovat svou činností na aktuální výzvy přítomnosti, a to prostřednictvím tzv. témat roku (v minulosti se jednalo např. o témata jako migrace, média, občanská společnost). Rozhodnutí, jaká problematika se tématem roku vstane, nevznikají od stolu, ale při komunikaci s ostatními aktivními aktéry česko-německých vztahů. I proto je pro fond důležité, aby se na něj se svými nápady obraceli lidé zvenčí.
Velkým tématem je budování a posilování občanské společnosti v České republice a Německu. V České republice neexistuje systém občanského vzdělávání, jak je v Německu běžný. Fond budoucnosti však občanské vzdělávání nechápe pouze jako zprostředkovávání informací o tom, jak funguje demokratický systém, ale spíše jako širší přístup vedoucí k poznávání vlastních dějin a vnímání určitých hodnot. Řada projektů, které fond podporuje, se tímto směrem ubírají. Pro to, aby v Česku vznikla instituce obdobná Bundeszentrale für politische BIldung v Německu, je však zapotřebí větší politické vůle.
Posláním fondu je pomáhat ostatním. Co by ale pomohlo jemu samotnému? Podle Tomáše Jelínka by to bylo to, kdyby veřejnost měla více příležitostí seznamovat se s dobrými zprávami, s tím, co všechno se v česko-německé spolupráci daří. Snad by to pozitivně ovlivnilo celkovou atmosféru ve společnosti. Petra Ernstberger by si opravdu přála, aby za nimi chodilo více lidí (a další lidé) s podněty, co by se v oblasti česko-německé spolupráce dalo zlepšit. Kreativitě se meze nekladou, dokonce je žádána!
]]>Práce novináře není v dnešní době jednoduchá. Dávno to není už jen on sám, kdo vzájemné vnímání sousedů o sousedech ovlivňuje, shodli se diskutující. Lidé mají mezi sebou kontakty, mohou se zajet do sousední země podívat, hlavně ale existují sociální média, která do značné míry službu informačních kanálů přebírají.
Je zajímavé si všímat, jaký druh informací o sousedovi je relevantní pro Čechy a jaký pro Němce. Zatímco českým zprávám o Německu dominují zprávy o aktuálním dění na německé politické scéně, německý pohled na Česko je od těchto každodenních zpráv trochu více očištěn a v německých médiích dostávají častěji prostor příběhy lidí ze zákulisí. Takové příběhy, které vytvářejí hlubší vhled do toho, co se v Česku děje a proč. O tyto příběhy je v Německu relativně zájem, což je ale dáno tím, že v zemi existuje velké množství veřejnoprávních médií, tedy kanálů, které je mohou odvysílat. Je ovšem pravda, že je složité, aby se tyto příspěvky dostaly do hlavního vysílacího času.
Čeho se v německých médiích naopak tak často nedočkáme? Z pohledu Kiliana se daří omezovat příspěvky, které by utužovaly zaběhlá klišé. Je to mj. díky tomu, že jako korespondent má možnost hodnotit, na kolik jsou dané informace relevantní a nakolik je zbytečné se jim věnovat. Přítomnost korespondenta, který v zemi působí dlouhodobě, má možnost vnímat ne pouze aktuální informace, ale i jejich pozadí, tak ve významné míře kultivuje a zpřesňuje obraz, který je předáván dále.
Velkým tématem dnešní doby (a i naší tramvajové diskuse) byly přirozeně dezinformace a to, jak ony utvářejí to, co co si o sobě navzájem myslíme.
Bára Procházková představila výsledek svého internetového průzkumu: Zadala do vyhledavače slova německý / Německo / Tschechien / tschechisch a zjišťovala, jaké zprávy jí Google nabídne. Zajímavé bylo, že informace o Česku a Německu se typově i obsahově výrazně odlišovaly. Zatímco první odkazy, které se ukázaly Němcům, byly obsahově výrazně navázány na praktický život (kde koupit mapu, jaká je cena benzínu, au-pair), v odkazech určených pro Čechy se na poměrně vysokých pozicích objevovaly zprávy z dezinformačních webů. Tyto se velice často vztahovaly k uprchlické tématice.
Pavel i Kilian se shodli na tom, že pro ně konkrétně takové informace znamenají, že často na ně musí (na podnět čtenářů a posluchačů) reagovat, ověřovat jejich pravdivost a následně je dementovat. Právě zde se ukazuje, v čem hlavní rozdíl mezi kvalitní novinářskou prací a informačním tokem ze sociálních sítí spočívá: v pečlivém zkoumání pramenů a konfrontaci několika důvěryhodných zdrojů.
Hosté v naší tramvaji také mluvili o určitém posunu ve společnosti, který v souvislosti s přijímáním informací vnímají: obecně jsou lidé náchylnější více věřit senzacechtivým zprávám, které odporují zdravému selskému rozumu. Častý je totiž jejich přístup, že na světě se děje tolik bizarností, že možné je v podstatě všechno.
Svoboda toku informací na sociálních sítích s sebou samozřejmě nese svá pozitiva i negativa: v současné době platí v Německu zákon, který se snaží čelit dezinformacím a omezuje příspěvky na sociálních sítích. Na jednu stranu je dopad jistě pozitivní a svět sociálních sítí je o množství pochybných zpráv čistší, na druhou stranu v Německu samotném narážíme na otázku svobody slova a jejího omezování, který s sebou tento přístup také nese. V neposlední řadě jde i o přístup k satiře, která v tomto prostředí určitě nemůže fungovat, poznamenal Pavel Polák.
]]>
S pozváním do tramvaje dostali architekti i malý domácí úkol: měli se porozhlédnout po svém okolí, zapátrat ve svém fotoarchivu a přinést s sebou sadu obrázků, které by vypovídaly o tom, jak vnímají město druhého diskutujícího, jakým výzvám muselo čelit jejich město před dvaceti lety, jakým čelí nyní a které si s sebou nese do budoucna. Při prohlížení fotografií vyskočila řada otázek a témat, která právě s dostupností kvalitního bydlení souvisí.
Jeden z prvních obrázků, které si připravil Christoph, zachycoval sídlištní kolonii Baba v Praze. Okamžitě se stal podnětem k rozpoutání diskuse o tom, co kvalitní bydlení znamenalo v minulosti, a kam se představy o něm v současnosti posunuly. Druhým významným tématem, které se celou diskusí prolínalo, byly přístupy k tzv. sociálnímu bydlení, opět viděno v širším kontextu toho, jak se k záležitosti přistupovalo v minulosti a jak je řešena v současnosti nejen v Praze a v Berlíně, ale i v ostatních evropských metropolích i menších městečkách. Faktem totiž je, že drahé bydlení ve městech se stává postupně nedostupné pro stále širší vrstvy obyvatelstva. Zatímco Christoph Schmidt se při své práci věnuje tomu, jak do příprav projektů zapojovat širší vrstvy obyvatel tak, aby dosažený výsledek byl dostupný a kvalitní, Lenka Burgerová mohla diskusi obohatit znalostí lokálních poměrů a přístupů místních samospráv.
Rozpoutala se vášnivá diskuse s účastníky, která musela být v závěru z časových důvodů přesunuta mimo tramvaj. Pozitivní bylo celkové vyznění debaty: ačkoliv dostupnost bydlení je závažným problémem obou hlavních měst, existují poměrně kreativní nápady a cesty, jak k němu přistupovat a jak jej řešit.
]]>
Abychom věděli, kam směřujeme, je potřeba vědět, odkud jsme vyjeli. První část diskuse v tramvaji se tedy věnovala tomu, za jakých podmínek a jakým způsobem se česko-německé vztahy začaly před dvaceti lety utvářet.
Libor Rouček zavzpomínal na atmosféru plnou chladu a nedůvěry, která tehdy panovala. Roku 1992 byla uzavřena česko-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, roku 1997 česko-německá deklarace a konečně 1998 vznikl Česko-německý fond budoucnosti. Obě země se dohodly, že nasměrují vzájemné vztahy do budoucna. Česká republika tehdy usilovala o vstup do NATO a do Evropské unie a v Německu našla nejbližšího spojence. Obě strany vnímaly proces evropské integrace jako příležitost k překonání vzájemných animozit.
V počátcích sbližování měla vysokou prioritu témata ze společných, ne vždy pokojných dějin. Dialog musel být navázán ne pouze na úrovni bilaterálních (česko-německých) vztahů, výrazný vliv v jeho utváření měli také sudetští Němci. Nebylo možné vyhnout se ani holocaustu nebo nucenému nasazení. Zástupci těchto skupin však sehráli velmi aktivní roli v procesu usmiřování, ať už to bylo v rámci diskusního fóra, nebo v jiných kontextech. Podle Tomáše Kafky bylo odškodňování obětí nacismu posláním fondu v jeho počátcích, otázkou důvěry, která mu byla položena. Protože se mu podařilo tuto nelehkou otázku řešit a vyřešit, mohl se dovolit v budoucnosti fungovat odvážně a otevřeně.
Diskutující v tramvaji se shodli na tom, že poté, co se ze vzájemných vztahů podařilo odstranit nedůvěru, obě strany zjistily, že je toho vlastně mnoho, co je spojuje. Začali spolu být rádi. Nesdílí totiž pouze společné kulturní dědictví, ale také velmi podobný smysl pro humor. Toto poznání každou další práci velmi usnadňovalo a to dokonce do té míry, že se naši hosté dokonce nezdráhali současné česko-německé vztahy označit jako “líbánky”.
Líbánky, opravdu? V době, kdy vzduch mezi Českou republikou a Německem čeří tolik kontroverzních témat? Ano, i přesto jsou v očích našich diskutantů vzájemné vztahy tak dobré, jako nikdy dříve, a to proto, že se jejich aktéři naučili spolu jednat. Zatímco v minulosti byli oba sousedé příliš zahleděni do sebe a do svých problémů, zkušenosti jak jednat s druhou stranou, které v uplynulém dvacetiletí nabyly, jsou uplatnitelné a využitelné také při utváření pokojného a konstruktivního soužití v Evropské unii. Modle česko-německého sousedství je dnes příkladný.
Kdo ale bude řídit tuto “spanilou česko-německou jízdu” do budoucna? I v tomto bodě se diskutující shodli: nemůže to být jedna strana nebo jedna instituce; všichni zapojení aktéři musí pochopit, že budoucnost je v jejich rukou a že v jejich zájmu je, aby byla dobrá. Všichni jsme zodpovědní za to, jestli to bude úspěch nebo katastrofa.
]]>
Česko-německý fond budoucnosti podporuje aktivity, které hledí do budoucna. V letošním roce jsme jim dokonce vyhradili speciální prostor v rámci našeho tématu roku.
Návštěvníky sousedské slavnosti na mostě jsme požádali, aby se s námi podělili o to, jakou budoucnost si přejí oni.
]]>
Čím jsem starší, tím více toho balím a stále častěji si taky uvědomuju, že k překračování všech hranic je potřeba nejprve OTEVŘENÉ SRDCE. Karolína
NADĚJI! Markéta
LÁSKU K LIDEM, protože ta je při překračování hranic nejdůležitější. Veronika
Přece SVOJI HLAVU a ZUBNÍ KARTÁČEK. Protože lépe se mluví s lidmi, když člověk dodržuje ústní hygienu, že. A zpáteční jízdenku, kdyby to náhodou…. Tomáš
1# Pas. Když jsem byla malá, jezdili jsme se školou přes hranici do bazénu na plavání. S sebou jsem měla vždy plavky, ručník a cestovní pas. Jednou se mi v autobuse udělalo špatně. Neodvratné následky mé nevolnosti z jízdy odnesl právě cestovní pas. Od té doby jsem evropské integraci vděčná za to, že se hranice dají překračovat i bez něj, a že má občanský průkaz omyvatelný povrch.
2# Pán prstenů. Vždy když provedu nějaký zásadní krok související se změnou působiště, přeříkám si v duchu poslední kapitolu z Pána prstenů. Ta pro mě přesně vystihuje pocity z loučení a návratu domů, který už ale není tím samým místem. Zvláštní je, že ten text na mě působil silně i v době, než jsem podobnou zkušenost prožila sama. A.N.
Při překračování hranice mi vždycky přišlo zásadní mít v hlavě nějaké VOLNÉ MÍSTO – kapacitu, kterou mohu vjemům, lidem, zvukům, pocitům a případným diskomfortům věnovat. Místo, kde je mohu prožít bez obav z přehlcení, jež vytváří strach a člověka uzavírá. O.
Jednoznačně OTEVŘENÉ OČI, které mi umožní se na nové situace dívat, pozorovat okolí, vytvářet blízkost i odstup. A to jak doslova, tak symbolicky. Přidala bych ještě CHVÍLE TICHA, které mi pomáhají naslouchat světům před i za hranicemi. Takové ztišení vlastního já mi umožňuje porozumět. Tereza
„Ich nehme mein Herzauge mit, es lässt mich mit dem Herzen sehen. Es gelingt mir damit, mich nicht von Äußerlichkeiten verunsichern und abschrecken zu lassen. Wenn ich mit dem Herzen sehe, kann ich auf der emotionalen, zwischenmenschlichen Ebene Kontakt zu fremden Menschen und fremden Umgebungen aufnehmen. Ich kann Stärken und ihre Besonderheiten wahrnehmen, Gemeinschaft haben und ganz leicht Grenzen überwinden. Alle Menschen brauchen Wertschätzung und Zuneigung. Wenn ich das von Herzen gebe, bekomme ich fast immer guten Kontakt zu fremden Menschen. Ich schicke im Anhang ein Bild von Hap Grieshabers Herzauge.” Elisabeth aus Ditzingen
Was mir beim Überschreiten von Grenzen hilft, bzw. mich grundsätzlich dazu bewegt ist in erster Linie wohl Neugierde. Ich bin immer sehr gespannt was mich auf der anderen Seite wohl erwarten könnte. In einen Koffer packen kann man Neugierde wohl nicht. Deswegen nehme ich auch gern mein Musikinstrument mit. Das ist dann in der Regel ein eigener, zusätzlicher Koffer, den es sich aber lohnt mitzunehmen. Musik zu machen hilft mir persönlich Emotionen abzubauen und mich besser zu fühlen. Außerdem ist Musik so ziemlich unabhängig von der jeweiligen Landessprache und sie hat es mir schon öfter jenseits der Grenzen erleichtert liebe Menschen kennenzulernen und Anschluss zu finden. Silvie
Mit 16 Jahren bin ich für zwei Jahre nach Schottland gegangen. Ich denke, was mir am meisten geholfen hat, war meine ganze Persönlichkeit, die noch sehr tschechisch geprägt war. Denn ich hatte vorher keinen Kontakt mit anderen Ländern. Meine Kultur war etwas, das mich sehr geprägt hatte und mir im Ausland sehr geholfen hat, vor allem in der ersten Zeit. Für mich hat das nämlich bedeutet, dass ich mich anpassen musste und nicht in einer Gruppe mit Leuten sein konnte, die aus dem gleichen Land kommen, wie ich. Das hat mir sehr dabei geholfen, die schottische Kultur tatsächlich besser kennenzulernen. Lukas
Keine Vorurteile – um gute Laune zu haben gute Laune – um die Dinge positiv zu sehen Reisepass – falls Probleme auftreten Hut und Sonnenbrille – gegen die pralle Sonne. Jana
Mein Handy, dort habe ich alles in einem Gerät: Internet, Landkarten, Tickets, Fahrpläne und ich kann es auch zum Bezahlen verwenden. Marek
Als ich zwei Jahre alt war und meine Eltern mit mir geflohen sind, haben meine Eltern für mich den Koffer gepackt. Wichtig war für mich, dass sie viele Geschichten aus ihrer und meiner Zeit vor der Flucht mit eingepackt haben, die mich durch meine Kindheit begleitet haben. Es gab nämlich eine Leerstelle in mir, bzw. ein Bündel von Fragezeichen im Sinne von „wer bin ich?“ und „wo komme ich her?“ und „wer wäre ich, wenn wir nicht ausgewandert wären?“. Diese Fragen mussten beantwortet werden, um mir bei der (für Heranwachsende wichtigsten) Frage Hilfestellung zu geben: „Wer will ich sein?“ · Als ich mit knapp 16 mit meiner Familie in ein anderes Land ausgewandert bin, war ich Feuer und Flamme und pure Abenteuerlust. Dass Migration auch dann ein schmerzhafter Prozess ist, wenn sie freiwillig und voller Tatendrang und ohne Not geschieht, war eine wichtige Erfahrung. Es war unglaublich bereichernd in eine neue Welt einzutauchen, aber es war auch gut und wichtig, dass ich die „Brücke zur alten Welt“ (also Kontakte zu Verwandten und alten Freunden) mit im Gepäck hatte. Regelmäßige Besuche und eine aktive Pflege der alten Sprache begleiten und bereichern mich bis heute – 30 Jahre später!
· Neugierde · Ungemein hilfreich sind die Privilegien Geld und Bildung · Selbstliebe und Empathie. Marketa
A bottle of whisky and 300 tea bags. Ben
An invisibility cloak and my passport. Nikola
My passport and a dictionary. František
Pyjamas and panties and my phone. Also my water bottle, because it’s good for the environment and I never get thirsty. Polina
Well … I would sure have picked some book into the suitcase… They’ve always been this borders-demolishing artefacts for me… I would not be able to pick one in particular, but neither would i pick anything else in the suitcase. Jan
Clenched teeth and fists and closed eyes to be simultaneously on guard and feel protected by not seeing what is there on the other side of the border. I am right now on a train on my way to Kiev because in two days my residence permit expires so I have to cross the border back to my country of citizenship. What gives me strength is dreaming about the possibility of a no borders world. Luba
Ok, so the most important thing I had in my suitcase was relentless unwillingness to fail or give up again. Before in my life, I always quit, so I decided this time, no matter what will happen, that I would rather die before I quit again. And the moments where I wanted to quit came and they came often, but because I failed so often before, I had this voice in my head, that kept saying You are not going back! Second is the will to risking things and be positive. I work a lot, especially to stay in a positive mindset. I am far from mastering it, but my thoughts don’t work against me anymore. And finally hard hard work. I didn’t know how hard you have to do to get the stuff you want, but now I do. This is something I hadn’t in my suitcase, but now I have this mindset to to whatever it takes, which taught me that hard work is a powerful tool. Now I know, if you work hard, there are no limits. Yoni, moved from Tel Aviv to Budapest
I have realised that my awareness of borders of all kinds has increased as I have gotten older. Whenever I find myself overwhelmed by borders of land or of the human psyche, I find it helpful to try and think again as a child. Cahal
Health is better than wealth! Money controls everything – Wall Street fucking bitch. Unknown
Happiness, respect, love, trust, my fucking cat, loooooooooot of sex. Nancy & Nico Ophelia & love J.
The way to feel alive. Unknown
ESPERANCE. Unknown
My camera. Unknown
Ahoj, boli sme tu. Didi
Tolerance. Unknown
FROM A TO B AND BACK AGAIN Talisman; a horse hoof in a tarmac taiga. Hope; the quintessential delusion, simultaneously the source of great strength or weakness. Recollection; the necessity to observe the past to comprehend the future. Etiquette; the departure of mine & the acquisition of some through customs. Spices; a familiar taste of home. Hoodie; for snugness & thugness. Open mind; an appreciation of artistic attire of atrociously audacious alchemy. Loot; le leeway to a lucrative life. Dreams; sleeping soundly in shady shadows Unknown
“Memento mori.” Remember you must die… live. quality. Unknown
Books are the one truly invaluable tool for crossing borders. Inside the best of them lies the collected wisdom of all humankind. Within them are the solutions for all challenges. This is because true borders lie not in demarcations of territory, but within the human heart. Unknown
Curiosity and an open mind. Bianca
Želvu, jídlo, vodu, Kofola prase. Unknown
Mozek, oči, perfektní myšlení. Unknown
Hračky, psa, oblečení, plyšáky, jídlo, želvu, žemlu. Unknown
Albumy s fotkami, knížku, kamínek pro štěstí. Unknown
Lenku, fot’ák a vodu! Unknown
]]>